Z recenze Věry Rosí uveřejněné ve Tvaru

     Při čtení úvodní básně se zdá, že by všechno mohlo být jenom hrou – třeba na lásku –, kterou si spolu lidé coby trosečníci ve svém údělu hrají. Ale jak se brzy ukáže, ta hra není jen „pouhá“, ona je totiž také skutečně platným životem – a jiného není –, jen nazíraným z trochu nezvyklé strany (jak už to v poezii chodí); a v celé nerozluštitelnosti jeho tajemství. Nic není řešeno přímo, Teslík hladce klouže po svých asociacích, vždycky jen naťukne skořápku vajíčka a odvede svoji řeč zas dál. Jako by zbýval vždycky už jen nepatrný krůček k tomu, abychom pochopili něco důležitého. Ale přes pocit blízkosti toho odhalení už se nepřeneseme, od jádra věci zůstaneme odděleni neviditelným, neprostupným prostorem cizosti.

     Teslíkův volný verš je opravdu volný, v jeho pavučinách uvízne vždy letmý náznak myšlenky a pocitu a soudržnost básní drží na vlásku velice tenkém. Jsou to spíše náčrtky pocitů než nějak pronikavé reflexe či výrazy pozorovacího talentu. Vlásek je však dostatečně pevný a opakovanými motivy jsou provázány i jednotlivé básně sbírky, takže vzniká skutečně kompaktní celek.