NEUČINÍŠ SOBĚ OBRAZU...

Z recenze Vladimíra Brandejse

     Lubomír Jaroš píše básně již řadu let. I když je téměř jisté, že je nepočítal, nenásobil ani nedělil, výsledek je pozoruhodný. Snad i proto, že … se dopracoval až k osobité zkratce, jež někdy vyslovuje víc, než vůbec může být řečeno.

     Čtenář … ocení Jarošovo osobité pojetí skutečnosti, která nás od kolébky po hrob provází.

     Snové hladiny a realita se občas vzájemně prolínají, člověk znovu ožívá v zdánlivé beznadějnosti bytí, snad až za hranice možné fyzické existence. To je ovšem poselství, jaké ani zdaleka není dáno každému autorovi. Ano, skutečné mínění je mnohorozměrné, mnohotvárné. Vždy si zachovává své tajemství, zná pohledy nejen z profilu…

     Jarošova první básnická sbírka mě upoutala, zaujala. Znovu nabývám dojmu, že minul čas rozevlátého pózování, že niternost a zádumčivost nachází v poezii své oprávněné místo. Básník již hodně umí, i když jeho verše zaznívají v značné míře jímavě a skromně. Domnívám se, že přemýšlivý a citlivý čtenář prožije nemálo chvil, jež by mu bez této knížky nenávratně unikly.

     Doprovázeno fotografickou grafikou Ladislava Postupy.